Významné osobnosti

ADOLF ZÁBRANSKÝ

(29. listopadu 1909 – 9. srpna 1981) byl významný český malíř, grafik a ilustrátor.

Studoval na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Františka Kysely a na Akademii výtvarných umění u Wiléma Nowaka. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Svazu čs. výtvarných umělců. Z jeho díla jsou známa jednak monumentální díla, především výzdoba Hrzánského paláce a Ledeburské zahrady v Praze či plakátová tvorba. Největších úspěchů však dosáhl jako ilustrátor. Ilustroval například Hanýžku a Martínka J. Š. Baara, Je nám dobře na světě Františka Hrubína, Když se čerti rojili J. Š. Kubína, nebo Ze starých letopisů Ivana Olbrachta.

V roce 1959 byl jmenován zasloužilým a v roce 1970 národním umělcem. Svými ilustracemi získal mezinárodní uznání, o čemž svědčí cena H. Ch. Andersena z roku 1972. V roce 1974 mu byla udělena cena nakladatelství Albatros a o dva roky později Evropská cena Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu.

Od roku 2009 nese Základní škola Rybí jméno tohoto významného rodáka.

Od roku 2026 je v obci zpřístupněna Stezka Adolfa Zábranského, která návštěvníky provází deseti tematickými zastaveními. Na jednotlivých místech se můžete seznámit se zajímavostmi ze života i tvorby tohoto významného umělce. U každého zastavení je navíc umístěn QR kód, který vás přenese přímo k ukázkám z příslušných knih. 

 

O svém životě a díle Adolf Zábranský v roce 1977 řekl:

"Jak a proč jsem se stal malířem.

To je zcela prostá historie. Od malička jsem úporně kreslil a maloval v přesvědčení, že ničím jiným nemohu být. Nikdo mi to nevnukl, naopak, později, když jsem se k tomu již chystal, žádné nadšení pro to nebylo.

To moje malování v dětství, ale i později, když jsem byl studentem na gymnáziu, bylo jen takové nepoučené cvičení se v napodobování přírody a někdy i nevalných vzorů, s výjimkou Alše. Za mnoho to nestálo, ale o to víc jsem si troufal. Maloval jsem kulisy, dekorace pro maškarní bály a podobné věci. A dokonce tím vydělával i nějaké peníze.

Narodil jsem se a dětství prožil na vesnici mezi Novým Jičínem a Štramberkem. Ta vesnice, či lépe řečeno dědina, jak se tam říká, se jmenuje Rybí. Krajina je to malebná a Štramberk, jak jsem jej asi před rokem viděl, stále je něčím ojedinělým. Jen pár kilometrů dále je kraj Janáčkův, Hukvaldy, s pohádkovými stromy v oboře kolem hradu. Díky tomu, že jsem z toho kraje, líbil se mi Janáček už jako mladému. Bez přičinění, bez hudebního vzdělání a jaksi vlastně zadarmo, ačkoliv v té době byl ještě mnohým málo stravitelný. Ba dokonce jsem si kdysi přál něčeho podobného, moderního a našeho, docílit v malování.

Zůstalo jen u toho přání.

Kolikrát jsem slyšel názor, že obecně vzato, je dětství na vesnici šťastnější, bohatší. Myslím totiž, že život dítěte v přírodě, v krásném kraji, může být velkým vkladem a bohatstvím pro rozvoj citových vztahů, a to nejen v přírodě, ale vůbec. To zvlášť pro budoucího malíře není věc zanedbatelná.

Ale mohou to být i jakási pouta.

Užší šíře námětu a trochu konzervatismu ve formě. Něco z toho ve mně je. Knihám pro nejmenší dávám přednost proto, že relativně dávají větší prostor a možnosti pro mé kompoziční záliby. Přitom se vždy snažím respektovat autora i jeho styl a najít adekvátní vyjádření. Bez vztahu k dětem by z té práce jistě nebylo dostatečné uspokojení. Ale velkou roli hrají reminiscence na vlastní mládí. Je dobré při žakové práci se tát občas tím malým klukem, tj. v pocitech.

Nemám v sobě radikalismus ani za nehet. Prostě, neumím se pohybovat v neurčitostech. Tak jako v kresbě mám rád i v životě pevné kontury a určité a zároveň i bohaté tvary."

Z rozhlasového pořadu „A léta běží…“, 1971

 

Oficiální webové stránky k o životě a díle Adolfa Zábranského: www.adolfzabransky.com.

Text i vybrané ilustrace jsou zveřejněny s laskavým souhlasem pí. Marie Zábranské.

 

 

VLADIMÍR VÁLEK

(2. září 1935 – 16. února 2025) patří k nejvýznamnějším osobnostem české dirigentské školy.

Vystudoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze a již v mladém věku se prosadil jako výrazný talent. Déle než čtvrtstoletí působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru Československého (později Českého) rozhlasu, dirigoval Severočeskou filharmonii, řídil Dvořákův komorní orchestr, výraznou stopu zanechal jako dlouholetý šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, dirigoval Studiový orchestr Československého rozhlasu, byl hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru v japonské Ósace, léta působil v Holandsku a vedl jako šéfdirigent Slovenskou filharmonii.

Vladimír Válek spolupracoval s předními českými i zahraničními sólisty a orchestry, věnoval se nahrávací činnosti a významně přispěl k interpretaci děl českých skladatelů, zejména Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany či Bohuslava Martinů. Vedle koncertní činnosti se uplatnil také jako pedagog a ovlivnil několik generací mladých dirigentů.

Svou profesionalitou, kultivovaným projevem a hlubokým vztahem k hudbě se nesmazatelně zapsal do dějin české hudby.

O své rodné vsi v knize RYBÍ 1397-2017 napsal: „V Rybím jsem zažil pocit volnosti a lásky, bez stresu ze školy a později z veřejných hudebních vystoupení doma i ve světě; ten jsem při své dirigentské profesi zažíval neustále. Snad je to snaha zadržet čas a znovu poskládat střípky vjemů z dětství a mládí, snad touha vrátit se ke svým kořenům, které mě vedly k tomu, že jsem se na stáří stal občasným obyvatelem obce Rybí, kde s radostí pobývám a trávím své volné dny. Kromě svých příbuzných a zbylých přátel z dětství jsem zde poznal nové skvělé lidi, které mám rád a i kvůli nimž se do Rybího vždy těším.“

 

 

ALBÍN JAROSLAV KVITA

(15. května 1915 – 10. září 1961) byl český římskokatolický řeholní kněz, učitel‑katecheta a mučedník komunistické totality.

Narodil se 15. května 1915 v Rybí jako nejstarší ze sedmi dětí v chudé rodině dělníka z továrny Tonak. Už v dětství vynikal studijním nadáním a díky podpoře místního faráře odešel studovat do juvenátu salvatoriánů ve Valašském Meziříčí. V sedmnácti letech vstoupil do kongregace salvatoriánů, přijal řeholní jméno Albín a studoval filozofii a teologii v Německu. Kněžské svěcení přijal roku 1938 v německém Pasově a poté působil zejména v Brně-Husovicích jako kaplan, katecheta a organizátor práce s mládeží. Byl známý svou laskavostí, obětavostí. Vedl pěvecké sbory, pořádal výlety a aktivně se zapojoval také do činnosti organizace Orel.

Po nástupu komunistického režimu se stal terčem represí vůči církvi. Po násilné likvidaci mužských klášterů v roce 1950 byl internován nejprve v Oseku a později v přísně střeženém internačním táboře v Želivi. Po propuštění nesměl vykonávat kněžskou službu, pracoval proto manuálně v dřevařském závodě a později v zemědělství. Přesto tajně pokračoval v pastoraci, organizoval setkávání mládeže, vyučoval náboženství a udržoval kontakty se spolubratry salvatoriány.

V červnu 1961 byl během rozsáhlé akce StB proti salvatoriánům zatčen a obviněn z velezrady a podvracení republiky. Ve vazbě v Ostrava absolvoval opakované mnohahodinové výslechy, během nichž se dramaticky zhoršil jeho zdravotní stav. Trpěl vážným onemocněním ledvin a leukémií. V kritickém stavu byl převezen do nemocnice u sv. Anny v Brně, kde 10. září 1961 zemřel ve věku pouhých 46 let.

 

 

JINDŘICH KVITA

(27. února 1960 - 27. srpna 1997) byl český rockový hudebník a kytarista, vítěz Zlatého slavíka.

Narodil se jako poslední ze šesti sourozenců a možná tato skutečnost měla vliv na jeho "týmového ducha". Stejně jako vliv jeho otce, který působil v Rybí jako kostelník a přivedl jej k víře. 

Hudbě se začal věnovat již ve třinácti letech ve skupině Perseus, kde nejprve hrál na bicí, později přešel na kytaru zapůjčenou od staršího bratra. Po návratu z vojenské služby spoluzaložil skupinu Věšák a postupně se stal výraznou osobností české rockové scény. Ve dvaadvaceti letech stál u zrodu nejslavnější sestavy kapely Citron, se kterou získal v roce 1988 Zlatého slavíka. 

Po roce 1989 prošla kapela Citron složitým obdobím a její sestava se začala měnit. Jindřich Kvita byl spoluzakladatelem kapely Funny, působil v projektech Excitron a Vabank a spolu s basistou Václavem Vlasákem provozoval v Hranicích na Moravě rockový klub Stará Střelnice. Na počátku 90. let se začalo hovořit o obnovení nejslavnější sestavy Citronu, avšak do těchto plánů zasáhla Kvitova vážná nemoc. Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu se již nemohl aktivně podílet na natáčení připravované kompilace největších hitů. Jindřich Kvita zemřel 27. srpna 1997 na zhoubný nádor na mozku. Poslední místo odpočinku našel na hřbitově ve svém rodném Rybí.